Frymburské pověsti

Pověsti, pohádky ? Možná ale říká se – na každém šprochu, pravdy trochu …

Rytíř Siegfried

V dobách, kdy jižním Čechám vládli mocní Vítkovci, žil v krajině dnešního Frymburka loupežný rytíř Siegfried se svou sestřenkou Annou. Zatím co on sám sloužil temným mocnostem, jeho sestřenka přijala od své matky zásady křesťanských ctností. Anna byla v Laa, svém rodišti, zasnoubena s rytířem Rogerem z Löwenfeldu a během roku se měla stát jeho chotí. Zpráva, že Anna je v moci Siegfriedově, zasáhla jako blesk Rogerovo srdce. Stalo se brzy, že Roger zachránil Siegfriedův život, když právě zápasil s medvědem. Vystřelený Rogerův šíp rozhodl o Siegfriedově vítězství. Roger nežádal víc, než právě ruku Anninu. Siegfried odpověděl s posměchem:“Věř mi, pane rytíři, že v celé římské říši není zvon, který by vám mohl zvonit k oddavkám“. Tu bylo najednou slyšet z dálky znění zvonu a Roger se modlil andělské pozdravení. Siegfried zmizel před očima jako dým a před Rogerem klečel šedý mnich. Měl stříbrné vlasy a řekl „Pán tvou modlitbu vyslyšel a odpověděl zněním zvonu. Není nikde v dalekém okolí kostelík, jehož zvon by tě zavolal k oltáři, proto se odeber do údolí, postav v té pustině Pánu oltář a přines své snoubence tuto první oběť“. Roger sestoupil k Vltavě a se svou družinou začal stavět kostelík. Když se Siegfried uzdravil ze svých ran, které utržil při medvědím lovu, kráčel do údolí a spatřil kostelík. Drsně se otázal jednoho Rogerova zbrojnoše, kdo položil ke kostelíku základní kámen. „Rytíř Roger z Löwelfeldu“, stručně odvětil ozbrojenec. Plň hněvu kráčel Siegfried až k rozvodněné Vltavě. Tam odhodil šat, skočil do proudu a volal knížete temnot. Kámen, na němž stál, se najednou s ním propadl a Siegfried se ocitl náhle v křišťálové síni naproti samému vládci pekel. Ten temně promluvil k svému chráněnci: „Od dětství mně věrně sloužíš, proto ti chci být nápomocen k záhubě svého nepřítele“. Nato se proud rozhučel, vzdouval se v jednom trhajícím proudu a hrozil zničením kostelíka. Tu zazněl zvonek na věži, v okně se objevil mnich a vztáhl ruce nad burácející proud. Skučíc prchalo strašidelné zjevení, proud začal klesat a ranní slunce svým jasem pozdravilo nepoškozenou svatyni. V téže noci, jak praví pověst, zazářil jediný svatý obraz na Siegfriedově hradu, obraz svatého Tomáše, tak zázračným leskem, že rozrušení zbrojnoši pohanského rytíře vyznávali své hříchy a vrávorali za Annou ke kostelíku. Tam je Roger všechny přivítal a nechal se oddat s Annou. Roger poznal v obraze svatého Tomáše téhož šedého mnicha, který mu poradil vystavět kostelík. Ten byl nyní nazván svatoannenským a stal se poutním kostelíkem Voka z Rožmberka. Zlého Siegfrieda již nespatřilo žádné lidské oko. Pod kopcem, kde jej lidová pověst nechala zmizet v podzemních dílnách vodních duchů, doufali pověrčivci nalézt zlatý písek a jiné poklady. Mnoho rybářů a rolníků zde dlouho hledalo toužené bohatství, stavělo si zde rybářské chaty a hospodářské dvorce. Z těch se během času staly domy a tak povstala obec Siegfriedberg, která postupným zkracováním dostala jméno Friedberg. Siegfriedův hrad byl převzat rytířem Rogerem z Löwenfeldu jako Annino dědictví a zároveň věno, a nazván ke cti svého svatého ochránce v mnižské podobě Svatý Tomáš. Hrad rytíře z Löwenfeldu, který stál v Rakousích, byl záhy zničen a jen městečko Löwenfelden, nyní Leonfelden, zůstalo potomstvu rytířovo jméno. (L.Stehlík)

Tomášská mše

V kostele pod Vítkovým Hrádkem visíval dříve zázračný obraz svatého Tomáše, k němuž z blízka i zdaleka směřovali poutníci s prosbou za přímluvu u Boha. Procesí se opakovalo každoročně na svátek světce, který připadá na 21. prosince. V noci před tímto dnem scházeli se tu prý všichni Tomášové již dávno zemřelí, obklopili kostel a v tichosti čekali na svého patrona. Těsně před půlnocí vyjel ze tmy na koni sám svatý Tomáš a se svými věrnými jmenovci se vřele přivítal. Pak vešel do kostela a tím okamžikem vzplanuly uvnitř tisíce svíček. Mohla začít modlitba za věčné spasení i za blaho země, na jejímž konci světec všem přítomným požehnal. Světla rázem zhasla, klečící se proměnili v duchy a zmizeli, aby se za rok opět shromáždili, rozhojněni o další mezitím zesnulé Tomáše, k noční bohoslužbě. Kterýsi duchovní pastýř ve svatotomášském kostele podlehl prý kdysi půvabům krásné dívky, kterou pravidelně vídal na bohoslužbách. Navzdory svému stavu se do ní zamiloval a během obřadu často zrozpačitěl. Pletl si slova a vzbuzoval pohoršení. Od jisté doby však kráska přestala na mše chodit a kněz si v rozčílení sáhl na život. Za trest musel potom i po smrti noc co noc, po celých tisíc let, sloužit v lese pod Svatým Tomášem mši. Neobešlo se to bez úpěnlivého nářku a kvílení. Tyto tajemné zvuky každou noc děsily obyvatele širého okolí. Někdy v padesátých letech minulého století se údajně odvážný hajný od Frýdavy vydal na Svatý Tomáš, aby přišel záhadě na kloub, a tam se setkal s oním nešťastným knězem.Ten ještě více posmutněl, hajnému svůj osud vylíčil a vzdychl: „Sto roků, které jsem již odsloužil, je nyní zmařeno tím, že jsem promluvil s lidskou bytostí, s tebou“. Hajného ta vzpomínka trápila a tak zašel za frymburským farářem s prosbou o radu. Faráře napadlo, že snad ubohému knězi pomůže, budou-li se za něj všichni společně odlit. Lidé tak učinili a zanedlouho se nářek ze svatotomášských lesů skutečně přestal ozývat. (D.Kovář)

Čertův poklad

Ze zřícenin Vítkova Hrádku vede prý tajná podzemní chodba. Pod hradem má být zakopán poklad nesmírné ceny, střežený však neznámou zlou bytostí. Tři muži z Frymburka si jednou v hospodě dodali odvahy a vydali se poklad hledat. Slíbili si při tom, že po celou dobu nepromluví ani slůvka. Sotva se přiblížili k rozvalinám, spatřili truhlu plnou zlata, na níž seděl samotný vládce pekelný. Spustil hned z kraje na příchozí, co že za tu truhlu chtějí nabídnout. Když se nedočkal žádné odpovědi, obořil se na ně: „Zlato patří mně!“ Jeden z mužů nevydržel a vzkřikl: “ Ježíši, Maria, Josef „! Po těch slovech se ozval ohlušující rachot a nadávky a ďábel se i s pokladem propadl do země. Od té doby se zde říká Čertova díra. Když voda v Čertově díře v zimě zamrzla, vydalo se sem sedm nezbedných chlapců a házením kamení se snažili ledový krunýř prorazit. Zaujati hrou ani si nepovšimli, že se mezi ně vmísil osmý. Vynikal podle všeho značnou silou a nečinilo mu potíže několika údery led roztříštit. Když vzápětí zase zmizel a zbyl po něm jen pach síry, tu si teprve hoši uvědomili, že měli co dělat s čertem. Mohl mezi nimi nerušeně pobývat patrně jen proto, že toho dne se jim nechtělo do kostela na jitřní mši a raději si přispali. (P.Koblasa)

Stará vědma

Proti nebi se tyčí vysoká čtyřhranná věž. Je postavena na kopci, aby jí bylo všude dobře vidět. Už je to dávno, co tu byla postavena, aby střežila hranici. Většinou ale sloužila pocestným, kteří hledali přístřeší a odpočinek, aby mohli pokračovat v další cestě. Dole v lese je malá dědina, kde pospolu žijí dřevorubci a uhlíři. Tam také stranou od ostatních stavení v jednom malém domku je osamělá stará žena. Je vyhledávána vždy, když někomu něco chybí. Sbírá v lese různé byliny a jimi léčí. Nikdo nezná její jméno. Říkají jí „Stará vědma“. Někdy se objeví i ve věži, a to jen tehdy, má-li sem někdo cizí přijít. Ona každého cítí na dálku. Má pro to vyvinuty zvláštní smysly. I teď je na věži a dívá se na jih. Odtud po stezce sem přijíždějí vozy se zbožím na sever. Soumaři tu vždy najdou osvěžení i odpočinek a koně chutnou pastvu. Druhý den hned zase jedou dál. Tak tady ten život jde, pořád stále stejně. Dnes, když se tu objevila Stará vědma, má to něco znamenat. Všichni ji s patřičným respektem pozorují. Ona jich však nedbá. Dívá se svým starým pohledem zamyšleně na modrající se hory v dálce. Dole pod sebou má velké šumící moře lesů. Zdá se, že pozorně naslouchá jeho písni, která tak temně zní. Temně a tajemně. Jen ona, srostlá s touto tvrdou a drsnou krajinou, která se zapsala do jejího srdce četnými jizvami, jak život šel, této věčné písni umí naslouchat a rozumí ji. Stará vědma napřáhla ruku, staré oči se přivřely, jakoby cosi v dálce chtěly rozeznat. Tvář se vyhladila. Rty si mumlaly nesrozumitelná slova. Trvalo to malou chvilku. Stará vědma zamrkala a hned na to promluvila: „Vidím oheň a kolem něho sedí lidé. Jsou unaveni. Jen jeden jediný je oblečen o trochu lépe než ostatní. Je to jejich vůdce. Přijdou sem. Zítra navečer tu budou. Přichystejte jim přivítání. Jsou to lidé bědní. Mnoho toho ztratili a potřebují naši pomoc. Nad jejich vůdcem vzplane hvězda a na zem spadne růže !“ Stařena procitla. Rozhlédla se a opět promluvila: “ Udělejte tak, jak jsem řekla !“ Všichni se dali do práce, protože jejich Stará vědma se nikdy nemýlila. Tam kdesi v lůně lesů je tak, jak vědma řekla. Je večer. Chladná tma lesa ustupuje plápolajícímu ohni. Kolem něho sedí skupina lidí. Někteří z nich klímají únavou. Od ohně kus dál se rýsují obrysy těžkých povozů. Sem tam zafrkají neklidní koně. Těžké myšlenky unavených lidí po tak úmorné cestě se propadají do věčného šumu lesů, které chvílemi zní jako tajemná píseň. Díky tomuto neumdlévajícímu zpěvu přírody se lidé ukolébávají k posilujícímu spánku, aby mohli druhý den ráno pokračovat v cestě. Jen pohybující se stín hlídky střežící tábor narušuje onu uklidňující věčnou píseň větru. Ranní ptačí koncert probudil tábořící k životu. Připravují si na ohni z posledních ubohých zásob jakous takous snídani. Jen koně jsou odpočatí, a tak kývají radostně hlavami a už zase chtějí pokračovat v cestě. Všichni čekají na povel svého pána. Je jím muž vskutku silný. Je mladý a odvážný. Vydal se svými lidmi do neznáma. Jeho hrad byl pobořen hordami barbarů z východu. Vydal se na cestu velice neznámou na sever za hranice velké říše. Na sever, kam ještě nikdo neputoval. Slyšel o tomto území mnoho legend i pověstí. Tam ještě ani křesťanství neproniklo. Žijí tam jen samí pohané. Ještě i teď obětují svým bohům. Rozhodl se, že dva muže pošle kupředu, aby mu jako vždy razili cestu a také ho zpravili o tom, zda je tam někde nějaká usedlost, kde by mohli doplnit zásoby. Kola zaskřípěla, ozvalo se praskání bičů a celý průvod se dal do pohybu. Vozkové se museli vzpamatovat, ale lidé, jdoucí za vozy pěšky, jdou netečně. Dívají se na cestu. Únava a vyčerpání jim už ani nedovolují rozhlížet se kolem. Vědí, že musí postupovat dál a dál. Tam někde v dáli možná naleznou nový domov. Cosi vpředu se muselo stát. Najednou vozy stojí a ozývají se podivné veselé výkřiky. To už asi ti, co šli napřed, nalezli nějakou mýtinu, kde se budou moci usadit. Co jiného je třeba k životu ? Střecha nad hlavou, pramen vody – a ostatní už si oni sami zařídí. Kolem je dřeva na stavbu dost a teplo u ohně také. Nic jim nebude chybět. Průvod se dal zase do pohybu. Neteční chodci najednou uslyšeli zamečení kozy. Zprvu si mysleli, že je to snad jenom přelud z únavy, ale opětné mečení je přesvědčilo. Tam, kde mečí koza, jsou i lidé. Brzy se o tom měli ujistit. Došli do lesní vesničky. Tam je přivítali prostí občané, vesničané. Do lidí, dosud tak netečných, najednou vjel život. Hned se začínali zajímat o všechno kolem. Jen jejich vůdce se více rozhlédl a tam kdesi nahoře mezi lesy uviděl vysokou věž. V té chvíli k němu přistoupila stařena. Podívala se na něho a rukou mu pokynula k věži. Její gesto bylo tak velitelské, že se mu musel tento mladý muž podrobit. Uposlechl a rozjel se nahoru k věži. Přijel a padací most byl již spuštěn. Z věže ho čekal ten nejkrásnější pohled na tehdejší krajinu. Byl všemi nádherně přivítán. Mladýma očima se vpíjel do celého okolí. A zase k němu přistoupila ona stařena. Rukou opsala celý kruh a řekla: „Celé toto území se ti bude kořit. Je tvé. Dlouhý čas na tebe čekalo. Teď jsi přišel. Tvůj hrad musel být zbořen. Ty si postavíš nový. Postavíš jich víc. Založíš tu rod, jenž bude vládnout celému tomuto okolí. Tvého znaku si budou vážit i králové. Přejde mnoho lidských věků a tvůj rod bude stále mocnější a mocnější. Když však bude nejmocnější, pak zahyne. Pověz, co sis přinesl v srdci z tvého otcovského hradu ?“ „Hrad mých předků již nestojí. Býval však a bude až do mé smrti tím nejkrásnějším hrádkem v mém srdci. Pořád vidím, jak ční k nebi na kopci, a všude kolem kvetou plané růže. Na podzim se to pak zase červenalo tisíci šípky. To je má vzpomínka na otcovský hrad !“ „Tak vidíš drahý pane. Než jsi sem přišel, viděla jsem tě již včera večer, jak nad tvou hlavou vzplála rudým plamenem hvězda, ale na zem spadla jako růže. Měla pět okvětních lístků. Zářila tak jasně a dlouho. Ale i ona jako všechno na světě začala pohasínat, až nakonec zhasla docela. Tak to je ale se vším v životě. Každý člověk, každá květina, každé zvíře, všechno, co se narodí, musí zemřít. Nic není věčné. Věčný je jenom Bůh. Kdo se s přírodou srovná, srovná se i s Bohem a jedině tehdy se stane věčným. Žij jako šelma, ale také jako člověk ! Jen tak se srovnáš s přírodou, s lidmi i s věčným Bohem“, skončila stařena. A tak se také stalo. Muž, jenž se dostal až k této strážní věži, pojmenoval ji po sobě jako Vítkův Hrádek. Byl to on, který podle staré legendy založil mocný rod pánů, kteří si na paměť svého hradu, jenž měl stát poblíž Neapole a jmenoval se podle planých růží „Mona Rosa“ dali do erbu pětilistou růži. Jak řekla Stará vědma, byl to onen muž, jménem Vítek, který založil rod Vítkovců. (H. Braunová)

Studánka Vítkova Hrádku

V hlubokém hvozdu pod Vítkovým Hrádkem žil kdysi před dávným časem osamoceně jeden uhlíř a vychovával svou dceru. Byla snědé tváře, černých očí jako uhel a kolem jemného obličeje bohaté havraní vlasy jemně se vlnily. I její otec byl černý, za svůj italský původ nemohli. Nedůvěřivě hleděli lidé na uhlíře a jeho krásnou dceru. Jednoho rána přišel uhlíř do Frymburka celý nešťastný. Dcera se nevrátila z lesa, kam šla sbírat byliny. Velmi naříkal a prosil, aby mu pomohli hledat. A tak několik mužů pomáhalo hledat uhlíři dceru. Jeden nerad a bledý přišel a řekl: „Tam nedaleko na úpatí skály leží v houštině postava, ale nehýbá se“. Uhlíř beze slova následoval mladíka a když poklekl vedle své dcery, zjistil, že jí už nikdo nikdy nepomůže. Mladíci byli nesmírně pohnuti, když viděli, jak otec se loučí se svou dcerou, jediným to člověkem, pro kterého žil. Pomohli mu jí odnést na kopec, aby jí mohl pohřbít. Stařec vzal do ruky krumpáč, aby vyhloubil hrob. V ranním šeru dutě a strašně zněly údery krumpáče o tvrdou zem. Všech se zmocňovalo jakési napětí z příštích okamžiků, jako by čekali, že se něco hrozného přihodí. Zároveň je jímala nesmírná soustrast k uhlíři, k otci, který teď kope vlastní dceři hrob. Najednou ale, když uhlíř lopatou odstranil zeminu, tu z jámy vystoupila jakási pára a stoupala k nebi.Půda uvnitř začala vřít. Šumění se stupňovalo a syčivé páry vystupovaly nahoru ke špičkám stromů a okolo stojící lidi naplňovaly děsem. Až tu najednou z lůna jámy, jako by z pekelného jícnu, vyšlehl gejzír vroucí vody a v tisících kapkách pokropil kolem stojící. Voda byla vařící a lidi opařila. Nikdo z těch nešťastníků si neuvědomil, že jsou přítomni něčemu nádhernému, že právě před jejich očima se otevřela vřídelní studánka, horký pramen, který přinese jim i budoucím ten největší dar pro život, a sice zdraví. Ale oni naopak se tak zalekli, že zděšeně odtud utíkali a křičeli, že se peklo raduje, když k sobě přijímá svou družku. Považovali to všechno za ďábelský jev. Nešťastného starého uhlíře ponechali samotného nahoře v horách s jeho velkým žalem. On sám si musel svoji dceru pohřbít někde jinde. Nikdo nám již nepoví, kam se on ztratil. Muselo uplynout hodně a hodně let, až sem přišel jeden muž, který byl moudřejší. Vodu, teď již vychladlou, ochutnal, omyl se v ní a jeho nemoc,která mu rvala vnitřnosti, jako by náhle kouzelně se ztratila. A tak se rozšířila pomalu a jistě zvěst o zázračné studánce, která přináší uzdravení. Putovali k ní poutníci, zdraví i nemocní a studánka nikoho neodmítla. Potom přišli lidé a postavili si tu svůj hrad a chtěli být mocní a snad i věční. Dlouho tu vládli, ale před věčností se i tento rod musel sklonit. Pramen pomalu a jistě vysychal, až zmizel docela. I hrad se rozpadl a je tu jen zřícenina. Ta studánka bývala kdysi srdcem lesa, mnoho zvěře sem chodívalo pít, mnoho poutníků tu uhasilo žízeň , mnoho nemocných se zde uzdravilo. (H.Braunová)

Šumavský obr Rankel

Uprostřed samoty pod tvrdými stromy šumavských hvozdů vyrostl Rankel, známý jako nejsilnější muž Šumavy. Je až velice podivuhodné, že jen od prosté stravy, doma pečeného černého chleba, domácího sádla, kyselého mléka a brambor se stalo jeho tělo tak obrovské a mocné jeho paže oplývaly tolikerou nadlidskou silou. Říkalo se o něm, že má v kostech morek starých šumavských medvědů a ti mu prý propůjčili onu obrovskou sílu. Byl vskutku urostlé postavy a měřil hodně přes dva metry. Chodil – li prý křovím, budil dojem, že jede na koni. Když bylo nutné naložit velké stromy na fůru, tak se šlo k Rankelovi, který rád pomohl. Také se stalo, že se svalila celá fůra sena a koně nemohly pokračovat v cestě. Rankel fůru zvedl a na fůru přidal ohromný balvan, že tří silní muži měli co dělat, aby jej dostali dolů. Na jejich výčitky Rankel odpověděl zcela nevinně: „Nemějte mi to za zlé lidičky, ale chtěl jsem jen zabránit, aby vám fůra nespadla znovu a já jí nemusel zase zvedat“. Jednou se také stalo, že jel s povozem plně naloženým pro frymburskou sklárnu. Cesta od Vítkova Hrádku se velice svažovala do údolí a vůz tažený koňmi jel stále rychleji a rychleji. Rankel přiložil svou mozolnatou ruku na špici zadního kola a přidržoval jej tak pevně, že koně měly co dělat, aby vůz dotáhli dolů do údolí. Jedním činem se však Rankel velice vyznamenal a dokázal svoji obrovskou sílu. Bylo to v jedné podzimní noci 1870, kdy řádila velká vichřice na Šumavě. Staleté kmeny krásných hvozdů převracela a měnila v hromadu sutin. Na Šumavě se rozpoutala jen těžko popsatelná spoušť. Vichřice stále sílila a její kvílavý zvuk rozléhal se po dalekém okolí. Sebrala ploty, strhla stodolu a zvoneček na střešní věžičce sám od sebe se rozzvonil a naříkal do noci pod těžkými nápory větru jako ze stavení vyhnaný pes. Dobytek ve stájích se znepokojoval, krávy strachem bučely, koně kopali, trhali řetězy a žalostně ržali. Rankel jen poznamenal: „Dnes čertu kvete pšenice“. Venku v tmavé noci duněla země, všude se rozléhal rachot a praskot stromů. Vichřice ve svém divokém tanci točila se staletými kmeny jedlí a rázem je měnila v třísky. Rankel naslouchal hrozivým náporům větru a posléze pravil: „Střecha se chce zvedat!“ Dál už nečekal a rychlými kroky uháněl nahoru na půdu. Tam se pevně vzepřel do schodů svýma silnýma nohama a mohutnými pažemi uchopil trámoví, na němž spočívala střecha jeho rodného stavení. Krutá vichřice si pohrávala a Rankela natahovala jako na skřipci, jakoby jej chtěla v půli těla roztrhnout. V kolenou mu praskalo, ale nepovolil. Celé dvě hodiny držel Rankel svou rodnou střechu. Jen pozvolna nebezpečí minulo a venku povětří pomalu klidnilo. Již nebylo třeba držet střechu a ocelové sevření Rankelových mohutných paží povolilo. Byl převelice unaven, neboť to byl jeho největší a zároveň i nejtěžší výkon, kdy svoji rodnou střechu si nad hlavou udržel. (H.Braunová)

Poklad na Vítkově Hrádku

Z temného jehličnatého lesa vyčnívá tiše a osaměle dávno rozpadlý rytířský hrad. Na vysokém ochozu šedivé věže kývá stonek květiny a mladá jedlička. Vítr roznáší kolem dokola semena trav a keřů a roztrušuje je všude tam, kde půdu líbá slunečný paprsek jara, které budí všechno k životu jako strom a květinu a všechno to se vzpíná ke slunci a světlu na oněch šedivých a rozrušených zdích. Ptáčci staví si zde svá tichá hnízdečka a nerušeně odpočívají ve zdivu, neboť svatý klid vládne tady kolem zřícenin Vítkova Hrádku. Oko bloudí s radostí daleko nad vrcholky tmavých jedlí, daleko do země, kde obzor uzavírají daleké Alpy, báječný, sněhobílý a jiskřivý pás. Čím nížeji se oko sklopí, dívá se na temné lesy a sleduje rodnou řeku Vltavu, která, lesknouc se jako stříbrný pás vine se na úpatí hory. A tato opuštěná, tichá zřícenina v sobě uzavírá pověst o velkém pokladu, který by mohl člověk vyzvednout. Nesměl by ale při tom říci ani jediné slovíčko. A tak jednou táhli tři tovaryši odvážně a s nadějí, aby poklad nalezli. Jeden z nich byl chromý, který se nebál žádných strašidel a hrůz. Ti tři kopali a kopali neúmorně až do noci. Nastala půlnoc a tu najednou stáli nad pokladem. Avšak tento poklad byl střežen zlým duchem. Na pokladu seděl čert a škodolibě se usmíval. Řekl, že vydá poklad, avšak jeden ze tří tovaryšů že tu musí zůstat. Nechť se mezi sebou ti tří poradí a to brzy, kdo z nich tady zůstane. On že si počká na výsledek jejich porady. Nikdo z nich se ale neodvážil promluvit a tu satan zvolal v zuřivém hněvu: „Dobře, tak si vezmu toho chromého, toho, který na jednu nohu kulhá“. „Kriste Ježíši, pomoc“, vykřikl ten chromý, až k smrti uleknutý. Jakmile to vyřkl, kamením a zeminou se poklad zavalil a zmizel satan i báječný nález. A od té doby zůstal poklad nenalezen a nevyzvednut a je neustále zlými duchy střežen. To bude až do té doby, kdy se někdo odváží a bude kopat tady na Vítkově Hrádku o půlnoci. (L.Müller – německy)

Smolař a mor

Za času, kdy řádil v zemi mor, na který lidé dodnes s úzkostí a strachem vzpomínají a prosí, aby jej od nich Bůh odvrátil. Těsně na okraji lesa, na zeleném jeho lemování, , zastíněn košatým stromem, stával kdysi malý, nepatrný domeček. Do tohoto domečku se nastěhoval sběrač smoly a tiše tady se svojí rodinou pracoval a žil. Tu se z daleka rozlehl hlas, který starostlivě oznamoval, že do země vešla černá smrt, která nikoho neušetří. Jedovatý dech této nemoci nikoho neušetří a zdraví musí umírat ve městě, na vesnici i na širém poli. Lidé si navzájem dívali do obličejů a hledali na nich známky hrozné nemoci. Také sem, do klínu hlubokých lesů se dostala tato zpráva. Ale lidé měli za to, že samota je od zlého hosta uchrání, že je uchrání od této zlé epidemie, která plní hroby a zítra uchvátí toho, který dnes za jiného roní slzy. Tak si myslel také starý sběrač smoly. Vzal sebou celou rodinu a odešli hluboko do lesa. Vzali si i úrodu ze svého pole, aby měli co jíst a mysleli si, že před smrtí uprchli. V hlubokém lese si postavili chýši ze dřeva a po pokácení několika stromů vzniklo i maličké políčko.Smolař vzal sebou i svého bratra, kterého miloval a který mu byl drahý, aby také jeho uchránil od nebezpečí. Bratrovi se však nelíbilo žít v takové opuštěnosti a samotě. Proto se všemi rozloučil a vrátil se domů na okraj lesa. Předtím si ale s bratrem a jeho rodinou smluvil, že vysokým, jasným plamenem jim oznámí, kdyby se u něj ukázal ten strašlivý host. A zase jiným plamenem jim oznámí, že mor je na ústupu a tak jim zvěstuje útěchu a novou odvahu. Třikrát za sebou bude vidět záři a na to znamení mají lidé jeho bratra opustit temný les a navrátit se domů. Neuplynul dlouhý čas a tu spatřil sběrač smoly v temném lese zdáli šlehat plameny ohně. Příšerně plápolal na znamení, že mor zavítal do obydlí jeho bratra na okraji lesa. Ale ani on, třebaže se modlil a prosil, aby Bůh ušetřil jeho a rodinu, neodvrátil strašlivou nemoc od své chýše. Z kruhu jeho rodiny odcházel jeden za druhým a on je pohřbíval do lesní země. Nakonec zachvátila nemoc i jeho a z celé rodiny zůstal naživu jen jeho syn, malý chlapec, který zůstal v lesní chýši docela sám a sám. Protože se tu bál, vydal se na cestu hustým lesem, kam ho oči vedly a nohy nesly. Jednoho dne, když trhal ostružiny, aby se nasytil, nalezl v ostružiní ležet malé děvčátko, které zde klidně dřímalo. Děvčátko usnulo, protože bylo unavené chůzí a tvářičky měla mokré od slziček. Chlapci bylo děvčátka líto. Vypadala jako začarovaná princeznička. Měla bílou sukénku a na sobě černý pláštík, jako by přišla z říše vil. Bylo však nemocné a tak chlapec našel studánku a přinesl děvčeti vodu. Omyl její tváře a osvěžil její bledé rty. Děvčátko otevřelo oči a bylo šťastné, že v lesné samotě potkalo živáčka. Za několik dní se děvčátko uzdravilo. Když se chlapec ptal dívky, tak neuměla odpovědět, jak se sem do té ostružinové houštiny dostala. Také chlapec byl rád, že již není zcela sám. Domníval se, že je to děcko vznešených rodičů, kteří někam utíkali před morem. Zdálo se mu, že musela bydlet v komnatách a že jí obsluhovalo mnoho služebných. Možná, že její rodiče a služebnictvo také utíkali před morem do lesů a že tu pomřeli jeden za druhým až na tu dívku, která zde nakonec zůstala sama jako on. A tak byli oba dva sirotci. Společně se toulali mnoho a mnoho dní a živili se jen plody lesa. Studánky jim dávaly vodu a večer, když se setmělo, tulili se k sobě a povídali si dokud neusnuli. Konečně s radostí spatřili, že těch hrozných útrapách se dostali z nekonečných lesů na okraj. Radovali se oba z celého srdce, jásali a velebili Boha, že se dostali do společnosti dobrých lidí, kde zapomněli na všechna strádání a bolesti a nabrali novou odvahu k životu. Zatím třikrát vzešla záře nad hřebenem a třikrát rudý plamen zvěstoval, že nemoc odešla. Sběrači smoly to však již nebylo nic platné, on odešel s celou rodinou mimo syna na onen svět. Bratr, který zůstal doma, byl od moru zachráněn a ten, kdo před strašlivou nemocí hledal ochranu v lese, ten zemřel. Chlapec, který jediný z rodiny smolaře zůstal na živu, našel domov u svého strýce a s domovem i lásku, ochranu a chleba i s tím cizím děvčetem. Strýc později spálil v lese zamořenou chýši, prodal svůj majetek a odstěhoval se někam do nitra země. Chlapec se vyučil smolařskému řemeslu a pro děvče si přijeli v kočáře její příbuzní. Děvče vzalo chlapce smolaře na svůj rodný zámek a všichni dobří lidé si později vypravovali, že si jej vzala za manžela. (L.Müller – německy)

Mor v lesích

Jednou přišel k převozníkovi na Vltavě ve Frymburku cizí neznámý muž. Na sobě měl temně rudý plášť a nesl černý pytel, který hrozně zapáchal. Převozníkovi dal předem zlatý dukát a tak rád či nerad mu musel převozník vyhovět. Ale když pak muž opouštěl jeho loď, řekl mu: „Od této chvíle bude tu tolik mrtvých, kolik je dní v roce“. A opravdu. Již po několika dnech začaly docházet z obcí kolem Vítkova Hrádku hrozné zprávy o tom, jak tam najednou začali lidé hromadně stonat a mřít. V mnoha vesnicích zemřeli všichni až do posledního obyvatele a domy zůstaly prázdné, opuštěné. Hrůza morové smrti lehla na kraj. Lidé již ve svém zoufalství si mysleli, že se blíží konec světa a že v lidskému pokolení je souženo vymřít. Tu se v sadech a na stromech objevil neznámý ptáček a ten zpíval stále stejnou písničku: „Encián kdo jí, všechno přestojí a bude zachován“. Tu začali všichni jíst encián i bedrník a vařili si je a pili z nich odvar. Tehdy umírání začalo ubývat, lidé se uzdravovali a morová nákaza pomíjela, až pominula docela. (H. Watzlik – německy)

 Tříkrálová noc

Jeden švec ve Frymburku měl tak malý domeček, že rukojeť pánve trčela oknem ven, když si něco vařil. Byl by rád zbohatnul a proto pracoval dnem i nocí a také v těch dnech, kdy se pracovat nesmí. Tak jednou seděl v noci při světle olejové lampičky a ševcoval, klepal a vůbec se nestaral o to, že je půlnoc zakázaného dne, kdy se nesmí pracovat. V tom se strhl jakýsi hluk před domem, okenice se otevřela a ze tmy najednou vnikla do světnice koňská noha a zazněl mohutný hlas: „Ševče, mistře, viď, že mi uděláš také botu?“ Tu přepadl ševce velký strach, nechal botu a šídlo padnout na zem, zalezl do postele a přetáhl si peřinu až přes hlavu. (H. Watzlik – německy)

Frymburský Puffr

Na jih od Frymburku vystupuje z Vltavy lesnatý horský břeh, který je známý pod jménem Hüttenwald. Táhne se směrem východním, kde Nachlingerbach jej dělí od tak zvaného Puffru. Tak se totiž nazývá kus země, kde je z části les a z části pole. Před dávným časem, před více než staletí zde stála jen stodola, kterou postavil domkář z Frýdavy jménem Mathias Berger proto, aby si v ní uschovával nástroje a všelijaké jiné nářadí. Tento člověk, který se do Frýdavy přistěhoval z Dolní Vltavice, byl pro svoji surovost všude zván vlkem. Přes jeho pozemek vedla cesta, vlastně pěšina a to od nepaměti. Tuto pěšinu chtěl ziskuchtivý majitel zrušit, což však právní cestou nebylo možné. Navzdory jeho klení a nadávání chodili lidé tak jako dříve, tudy po pěšině. Avšak brzy dostalo se toto území, které dříve bývalo poklidné, do zlých řečí. Jednotlivým poutníkům, kteří tudy šli, zjevovalo se strašidlo, které vyhlíželo jako žena a to strašidlo se tu prohánělo i ve dne. Od té doby vládla na Puffru úzkost a strach a kdo šel tudy, třásl se strachy před tím, že by se měl s tou strašidelnou ženou setkat. Tři školáky z Náhlova pronásledovalo zjevení jednou až hluboko do lesa a jinému chlapci, který pozdní dobou šel z hodiny hudby, ukázalo se strašidlo v dlouhé černé kutně s kapucí a s červeným zobákem. To strašidlo bylo čím dále, tím větší. Ten hoch se tak vystrašil, že krátce nato zemřel. Takovým způsobem řádila tady ta pufferská ženská s larvou a uváděla celé okolí ve strach a teprve, když ten člověk, řečený Vlk zemřel, strašení ustalo. Když zemřel, nalezli jeho dědici mezi jeho pozůstalostí také onu černou kuklu s kapucí a larvou s červeným zobákem, kterými to věcmi on lidi strašil a od svého pozemku odháněl. (H. Watzlik – německy)

 Zlý muž

V domě Ortnera Michela ve Frymburku bydlel před dobou delší nežli sto roků, hrubý, surový člověk. Po celý den jenom klel a nevěřil ani na nebe ani na peklo. „Člověk zemře jako zvíře, dobytek“, říkával a to bylo vyznání jeho víry. Když jednoho večera v adventu ve stáji krmil a měl dát do žlabu poslední vidle sena, tu byl pojednou neviditelnou rukou uchopen, zvednut do vzduchu a unesen. Jeho dlouhou nepřítomností byli domácí lidé znepokojeni, avšak nenalezli po něm ani stopy. Jenom vidle byly zaraženy do hromady řezanky a vedle stály jeho dřeváky. Protože v tom nic dobrého neviděli, modlili se každého večera za něj. Tu jednoho dne se otevřely dveře během modlení a ztracený muž vlezl do jizby po čtyřech. Stěžoval si na to, že mu někdo odnesl dřeváky. Má prý v nohou takové bolesti, že nemůže na ně našlapovat. Tu se ho otázala jeho žena:“Muži můj, kde jsi byl tak dlouho?“ Tu odpověděl na to, jak byl nesen vzduchem a byl by nesen bůh ví kam, kdyby se nad ním Panna Maria nesmilovala a poslala mu na pomoc strážného anděla. Přišli spolu širokou silnicí, která vedla do pekla. V tom pekle seděli navěky zavržení na žhavých stolicích, byli mezi nimi také někteří, které dobře znal. Nyní byl doprovázen k očistci. Zde seděly ubohé duše a prosily se sepjatýma rukama o pomoc. Potom se dostali na velice úzkou, trnitou pěšinu, která vedla k nebi. Tu seděla Svatá trojice ve věčné slávě. Poučujíce jej a upomínajíce, vrátili jej jeho průvodci zase tam, odkud byl unesen. A skutečně, od onoho dne byl tento muž docela jiným člověkem. Svému sousedovi, váženému člověku, který byl také nějaký čas purkmistrem, se přiznal, že mu z lesa odcizil vůz hrabanky. Prosil jej, aby mu řekl, co by tato hrabanka stála, že mu jí rád zaplatí. Griepl mu ale krádež odpustil. Na to mu ten muž řekl: „Pane sousede, vzdejte se svého úřadu, neboť mnoho úředníků sedí v pekle“. Děvečce zakázal pískání, neboť je to podle jeho názoru hřích. Konečně mu farář zakázal, aby o tom dále mluvil, co na onom světě viděl. Muž zapomněl na onom světě svůj klobouk a tvrdil, že bude muset umřít, jestli se k němu klobouk vrátí. A skutečně, nejbližší popeleční středu ten muž zemřel, vykonav napřed pokání. (H. Watzlik – německy)

 Čertův kámen

Kdysi trčel uprostřed frýdavských polí kámen jako malá skála bezprostředně u ohybu potůčku, který teče dolů ze Schwarzwaldu. To byl čertův kámen, který tam již dnes není. Zmizel. Při stavbách domků a silnice a jejich opravách ho bylo použito. To kdysi žil ve Frýdavě chudý chasník, který se v jedné nešťastné hodině upsal ďáblu. Zlý duch mu musel být nápomocen při všech hrách, ať už to bylo s kartami nebo s kuželkami a dopomoci mu k výhře. Za to se chasník písemně zavázal, že si ho bude moci čert odnést do pekla. Podepsal to vlastní krví. Potom nastaly mladíkovi dobré časy. Vyhrával a mohl si žít o mnoho lépe nežli před tím. Lidem to bylo nápadné a tušili v tom něco nedobrého. Avšak ono to netrvalo dlouho. Čím bližší byl čas, tím smutnější byl šťastný hráč. Konečně byl ten den zde. Před dvanáctou hodinou polední měl se dostavit na smluvené místo. Vrávoraje šel ubohý hříšník na schůzku s ďáblem. Právě tehdy, kdy na frymburské věži se měl ozvat zvon. Tu potkal svého souseda, to byl zbožný a správný člověk a ten se mládence optal, proč je tak smutný. Mládenec nechtěl s pravdou ven. Ale ten člověk mu tak dlouho domlouval, až si dal říci a vyzpovídal se mu. Ten mu řekl: „Příteli neboj se. Ještě máme čas, nežli zazní zvon na věži, dostaneme se do fary, jen pojď se mnou“. S námahou a úsilím, nějaká zlá moc zdržovala upsaného od cesty, dopravil ten zbožný muž mládence až k frymburským božím mukám, odkud běží cestička vzhůru k faře. Tu jim přicházel vstříc farář, který je pozoroval z okna fary. Vzal oba na faru a tam v prvním poschodí v pokoji okolo obou udělal křídou kruh, do kterého se oba postavili. Tu zazněl zvon a čert vkročil do dveří. Nyní nastal velký spor mezi farářem a zlým duchem. Ale dobro zvítězilo nad zlem, tak tomu bylo také zde. Čert musel odtáhnout a musel od kořisti upustit. Zachráněný mládenec se po pokání polepšil, ale po krátké době zemřel. (H.Watzlik – německy)