Toulka po Frymburském náměstí

Frymburk má krásné náměstí – tady je něco z jeho historie …

Toulka po Frymburském náměstí

Náměstí ve Frymburku bylo od třináctého století, pravděpodobně i dříve, díky své poloze na obchodní stezce až do prvé světové války trhové. Trhy až do roku 1452 se zde konaly jen příležitostně, podle potřeby. Hlavní funkcí týdenních trhů bylo zásobování obyvatel nezbytnými potravinami. Tehdejší trhový řád zakazoval vesnicím frymburské rychty prodej potravin mimo frymburský trh. Při trhu upozornil měšťan, který měl na starosti konání trhu sedláka s obilím či babku s košem vajec o povinnosti nabídnout zboží ke koupi výhradně na městském trhu. Při návratu z trhu se museli venkované vykázat „kolkem“, což byl kovový kotouč, který získali od správce tržiště. Kolek byl důkazem, že se prodej uskutečnil dovoleným způsobem. Za prodej na trhu se platil poplatek z místa k prodeji. Protože „všimné“ je staré jaké lidstvo samo, bývalo zvykem, že správce tržiště dostal „za shovívavost“ či „slušné zacházení“ snop obilí, poleno z fůry nebo alespoň rybu. A tak se frymburští měšťané pravidelně střídali ve funkci správce tržiště. Kamennými plotnami byl vydlážděn umělý potok, který protéká frymburským náměstím již koncem 16. století nebo začátkem 17. století. Pověst říká, že strouhu v délce více než dva kilometry vykopal odsouzenec na smrt a za tento záslužný čin mu byl hrdelní trest prominut. Tento potok, ve kterém se na frymburském náměstí máchalo prádlo a byla napájena i městská kašna, přiváděl na tržiště i do městečka vodu z Podhorského potoka,který teče ze zaniklé osady Podhoří kolem Svatoniny Lhoty do dnešní frymburské zátoky. Při stavbě domů nad náměstím po roce 1950 byl uměle vykopaný potok přerušen a dnes tekoucí voda v parku je přivedena plastovou hadicí až z pramene od lyžařského vleku pod Martou.

Kašna uprostřed náměstí v parku je napájena z onoho umělého potoka. Na její východní straně je vytesán letopočet 1676 a rožmberská pětilistá růže. A přitom víme, že poslední Rožmberk zemřel již v roce 1611 a Frymburk s celým panstvím věnovali již v roce 1600 svému synovci Janu Zrinskému. V roce 1676 patřil Frymburk Buquoyům, kteří zde uplatňovali svůj vrchnostenský vztah až do zrušení poddanství v roce 1848. Kašna se také v roce 1853 stěhovala, když původně stávala na druhé straně potoka. Proč byla přemístěna, to je druhá záhada. Ví se o ní, že si zahrála ve filmu Stříbrný vítr. Směrem od kašny nahoru je mohutný, více než pět metrů vysoký pranýř, který má vročení 1651. Ladislav Stehlík ve své knize Země zamyšlená uvádí, že „mezi kameníky, kteří obnovovali kostel, byl zřejmě i autor pranýře. „Mé první zaváhání bylo, když jsem v německé kronice Frymburka u letopočtu 1651 našel větu : “ na pranýř byl umístěn požární zvonec.“ A o stavbě mohutného kamenného pranýře ani řádka. Naopak, věta na mne činí dojem, že pranýř tam již v roce 1651 byl, ale tomu zase odporuje onen letopočet 1651 a tak spolu s kašnou je to další záhada frymburského parku. O tom, že zde byl pranýř již v roce 1648 nepřímo vypovídá další zápis ve frymburské kronice. Tentokráte je mnohem delší a i vypovídá o třicetileté válce více, než si asi kronikář myslel: “ Když švédská vojska pustošila zdejší krajinu, tak zakopali frymburští na tajných místech cennější kusy bytového zařízení. Některé ženy ukryly svoje cennější šactvo na půdě opuštěného výtoňského kostela s důvěřivým vědomím, že tam budou v bezpečí. Jak byly ale překvapeny, když po několika dnech tyto šaty vydražovali Švédové ve Frymburku na náměstí u pranýře. Jednu po druhé bylo slyšet – to je moje sukně.“
Z několika dalších pramenů bezpečně víme, že Švédové byli naposledy ve Frymburku a v okolí od 9. května do 20. září 1648. Hlavním velitelem v kraji byl generál Arfwed Wirttenberger, který si zřídil své velitelství v Zátesu a odtud posílal jednotlivé houfy do kraje, kde plenili, pálili a ničili. Za oběť švédským nájezdům zřejmě padl nejen kostel svatého Bartoloměje ve Frymburku, ale i pranýř na frymburském náměstí.

Pranýř v té doby byl pravděpodobně dřevěný, neboť po třicetileté válce byly například dřevěné pranýře ve Schlägru, kam Frymburk patřil a v nedaleké Dolní Vltavici. Požární zvonec pravděpodobně pochází z tehdy vypáleného frymburského kostela sv. Bartoloměje. Od pranýře v té době byl pravděpodobně stejně dobrý výhled do kraje jako z kostela a postavit nový kamenný pranýř bylo přeci jenom rychlejší než opravit vypálený kostel. Ale to jsou jen samé domněnky. Tehdy po třicetileté válce se houfně stavěly pranýře, u kterých bývali připoutáváni provinilci a jejich „doplněk“ říkal, proč jsou na pranýři. Například hašteřivé ženy mívali náhubek a opakovaně padlé dívky slaměný věneček. Frymburský pranýř má dodnes nahoře zvoneček, na který Antonín Cechner ve svém soupisu památek zapomněl. Mne naopak připomenul, abych hledal oněch pět vytesaných lebek. Proč pět, to nevím. Možná i proto, že Frymburk měl po roce 1604 i právo hrdelní. Rožmberská popravčí kniha připomíná Frymburk jen třikrát. Teprve za císaře Josefa II. bylo pranýřování zakázáno, ale nejsem si jist, zda to bylo správné rozhodnutí.

Směrem dolů od kašny je mariánský sloup, který nechal v roce 1635 postavit vyšebrodský cisterciácký mnich Jan František Latich před domem svého bratra, frymburského měšťana Gregora Laticha. Dal mu i třicet zlatých, aby on a po něm jeho rod se trvale starali o tento mariánský sloup, který měl ochraňovat frymburské občany před morem a válkami. Sloup byl postaven již v roce 1635, což je zřejmé z latinského chronogramu na jižní straně soklu. V celé řadě turistických průvodců je chybně uváděn rok 1735, tedy o sto let později. Chyba zřejmě vznikla v 19. století špatným opsáním latinského chronogramu a později autoři tento chybný údaj opisovali. Frymburský mariánský sloup patří mezi nejstarší v Čechách, neboť většina těchto sloupů pochází z let 1680 až 1720.

Pod mariánským sloupem byl 14. srpna 1904 slavnostně odhalen pomník s bronzovou sochou císaře Josefa II. v životní velikosti. Třináct metráků těžká bronzová socha však na podstavci vydržela jen patnáct let, do roku 1919. Tehdy příliš připomínala tři století nadvlády Habsburků v Čechách, a tak byla odstraněna. Pro podstavec se našlo nové uplatnění. Byl na něj z pomníku přenesen bronzový reliéf Adalberta Stiftera, který byl doplněn úryvkem jeho básně o Frymburku. Po druhé světové válce byl i tento reliéf básníka s úryvkem jeho básně odstraněn. Snad proto, že tento básník psal v 19. století o kraji, kde žil německy. Na prázdný podstavec myla umístěna deska se znakem Československé republiky a datem 9. 5. 1945. Dnes již Československo neexistuje a konec druhou světové války se slaví o den dříve, než je na desce. To rozhodně není důvod na odstranění desky, ale jen historií jediného století.

Na počátku dvacátého století dal frymburský rodák a pozdější ředitel vídeňské průmyslové školy Jordán Kajetán Markus postavit pomníček Adalbertu Stifterovi. Pro jeho místo byl nakonec vybrán prostor v dolní části parku proti rodnému domu mecenáše, když proti rodnému domu Fanny Greiplové v té době již stála kašna a Latichův mariánský sloup. Pro základ pomníku sloužily, podobně jako u Stifterovy mohyly u Plešného jezera, šumavské balvany. Bronzový reliéf Adalberta Stiftera v roce 1902 vytvořil Hans Rathauský, který je také autorem pomníku tohoto básníka v Linci a reliéfu v Horní Plané. Po přenesení tohoto reliéfu A. Stiftera na podstavec pomníku císaře zde byl umístěn bronzový reliéf Jahna Thurnvatera, který kdysi organizoval v kraji sbory dobrovolníků proti napoleonským vojskům. Po roce 1946 zůstal kamenný památník dlouho prázdný. Teprve po objevení reliéfu A. Stiftera ve frymburské hasičské zbrojnici se navrátil na původní místo.

Frymburské náměstí zažilo desítky požárů během svého trvání. Ten největší, který téměř zničil všechny staré frymburské domy na náměstí se odehrál 7. srpna 1856. Dopoledne kolem deváté hodiny vypukl v domě čp. 51 na střeše u komína požár, který se rychle rozšířil po celé půdě, kde bylo uloženo seno a sláma. Silný západní vítr způsobil rychlé rozšíření ohně na obě strany náměstí a během jediné hodiny bylo celé náměstí v jednom plameni a “ na hašení nebylo ani pomyšlení.“ Po požáru bylo zjištěno, že padesát čtyři domů ve Frymburku zcela vyhořelo. Vedle zvířat přišli o život i čtyři lidé. Frymburský farář v Oznamovateli z jižních Čech líčil tuto hrůzu takto:“Mnoha osobám shořely šaty na těle, jiné ztratily z poloviny svůj zrak. Jedna ženská osoba zuhelnatěla, druhá se udusila v kouři a třetí a čtvrtá se musely potopit do vody potoka a rybníka aby si zachránily život.“ Překvapivá, téměř okamžitá byla pomoc z Českých Budějovic, kterou kolem poledne 7. srpna 1856 přivezl krajský komisař Schuster. Od budějovického biskupa Jana Valeriána Jirsíka přivezl dvě stě zlatých a město Budějovice věnovalo 143 zlatých. Tento dar byl ihned rozdělen mezi nejpotřebnější. Postupně přicházeli i další dary, takže sbírky vynesly celkem 10.028 zlatých. Na obnovu Frymburka přispěl i císař František I. a excísař Ferdinand. Když 30. srpna 1856 psal o frymburském požáru do Lineckých novin Adalbert Stifter, tak ani tentokráte nezapomněl na svoji celoživotní lásku Fanny Greiplovou při větě: „zde stály upravené domy na náměstí a bělidla plátna obchodníka Greipla, která se nacházela na úbočí, vzplanuly.“ Žádný z 54 shořelých domů nebyl pojištěn a k obnově dostali poškození bezplatně dříví z městského lesa. Pivovar a radnice byly znovu postaveny z prodaného dříví z městského lesa.

A samotný park? V dubnu 1880 byly podél potoka vysázeny topoly a následující rok, přesně 22. února 1881 večer se na náměstí rozsvítily poprvé lampy, které byly koupeny ve Vídni. V druhé polovině března 1884 byla zahájena veřejná sbírka na zřízení frymburského parku na náměstí, která vynesla 40 zlatých. Již 3. dubna 1884 byl zasazen první strom, kaštan, frymburským starostou Gustavem Greiplem a následujícího dne , 4. dubna 1884 bylo měšťany , radními, učiteli a farářem zasazeno dalších devět stromů. Pátého dubna 1884 byly zasázeny další stromy a 7. dubna 1884 bylo započato se stavbou tyčkového plotu od horní části parku. Knížecí schwarzenberský nadlesní pan Josef Rodler dal ke zřízení tohoto plotu dřevo zadarmo.“

Nedaleko pomníčku A. Stiftera v parku v trávě stojí malý kamenný skřítek. Zhotovil jej z umělého kamene, stejně jako meteorologický sloup u bývalé školy v čp. 36, frymburský učitel Arnošt Kundlatsch. Tento trpaslík celý frymburský park poctivě ve dne v noci hlídá. Jedné noci mu však vandalové urazili hlavu a hodili ji do lipenské přehrady. Frymburští potápěči však nakonec přeci jenom hlavu skřítka našli a tak je již opět socha dobrého skřítka v trávě parku úplná. Pod jeho dohledem je nejen celý park dosazován a upravován, ale mnozí frymburští občané i tvrdí, že je skřítek v noci napomínal, když byli na cestě z hospody domů příliš hluční.

© František Schusser (X/99)